Svatba

Z cestopisu:

Svatební rituály jsou bohatší a zmatenější než u nás. Filipínci neoplývají žádným organizačním talentem, ale jsou v pohodě a (vlastně nejen) drobnosti prostě neřeší. Nějak jsme napochodovali ke svatební kukani, předali si potomky a koukali, kam si sednout. Koordinátor taky nevěděl, ale na pár pokusů se nám podařilo zaujmout svá místa. Ženich a nevěsta se dle místních zvyklostí zahnízdili ve vyvýšené kukani.

Roztomilá Eunice a vážný Lukáš si řekli své ano, vyměnili prstýnky, polibky a tak. Navíc k sobě byli přivázáni provázkem, viz foto. Potom přišlo žehnání, tj. položí si ruku starších vážených osob na čelo. Dost se mi líbil rituál společného žehnání, kdy jsme jim nad hlavami drželi ruce. Pochopitelně nescházely proslovy, které se milosrdně vřadily mezi jídla. Dost dobré bylo sundavání podvazku a házení kytkou. Podvazek se sundavá zubama a pak se hází mezi nezadané mládence. Ten, který ho chytí, tak ho zubama navlékne slečně, která byla úspěšná v odchytu kytky. První tanec rozjeli novomanželé, my ostatní jsme je chytali a věšeli na ně peníze. Lukáš se pohybuje velmi pomalu, takže se na ně prachy snadno lepily.

Dozvuky v kruhu rodinném

Dům byl plný lidí a stále přicházeli další a další. Všichni mluvili, psi štěkali, muzika hrála. Spolutchýně Jinkay vyráběla lahůdky a plynule je přesouvala na stůl. Tak to tady chodí. Někteří hosté setrvali několik dnů. Nazítří jsme vyrazili na návštěvy my. Jeli jsme za kmotrem tatínka Alana a za babičkou Cartinou na ostrov Olango, další den jsme dali island hopping na katamaránu toho kmotra, doprovázeni širokou rodinou, kde se podobá jeden druhému, všichni mluví, radují se ze života a pořád jedí.

Více na speciálních rodinných stránkách: svatba-lukase-a-eunice.webnode.cz